Jak správně prezentovat? Ptali jsme se odborníka a mistra improvizace Martina Vasqueze

31.03.2018 | Miroslav Hanus | Interview

Poslední rozhovor vám přinášíme s odborníkem na prezentování, moderátorem a mistrem improvizace Martinem Vasquezem. V rozhovoru prozradil několik typů, jak zaujmout publikum, jak zvládnout trému, ale i moment, po kterém chtěl s moderováním skončit.

Jak jste se dostal k prezentování?

Vystudoval jsem dramatickou výchovu na divadelní fakultě, která je zaměřená přímo na vystupování, práci s hlasem. V doktorandském studiu jsem psal svou disertační práci o improvizaci.

 

Takže jste od mládí směřoval k divadlu a prezentování?

Od mládí úplně ne. Dřív mi to dělalo problém a ještě na střední jsem byl hodně plachý. Ale když jsem se dostal na divadelní fakultu, pořád jsme někde hráli a zkoušeli, pak jsem se začal věnovat i improvizačnímu divadlu, dokonce jsme tady založili Českou improvizační ligu, Mám za sebou stovky, možná i tisíce vystoupení a to mi pomohlo se zbavit ostychu a trémy.

 

Byl to právě tento trénink, díky kterému jste překonal plachost a trému?

O tom jsem přesvědčený. Na mých workshopech už bylo čtrnáct tisíc lidí, kteří chtějí nebo se musí naučit prezentovat a je vidět, že praxe lidi naučí. Jasně, mohou dělat některé faktické chyby, že se nedívají pořádně do publika, přecházejí ze strany na stranu, ale hlavní je, že si člověk zvykne. Jediným účinným tréninkem, jak se zbavit trémy je jedině prezentování.

 

Prezentování vyučujete. Máte nějaké další typy, jak se zbavit trémy?

Existují různé recepty. Jedním z nich je takzvaná sociální kotva. To znamená, že máte na sobě nějaké oblečení, ve kterém se cítíte dobře, v první řadě máte někoho, kdo vám drží palce, nebo máte u sebe nějaký talisman.

Někdo má trému z neznámého prostředí, z neznámých lidí a z neznámého výsledku. Proto je výhodné se dostavit na místo o něco dříve, prochodit si to tam, pozdravit se s lidmi a ujistit se, že lidé, kteří přišli na vaši prezentaci, nejsou nepřátelští. Většinou vám, až na některé výjimky, vždycky publikum drží palce. Ale na to dost často prezentující zapomínají a mají představu, že v publiku sedí samí zlí lidé.

Třetí rada je se to pořádně naučit. Je to poučka, kterou naleznete skoro všude, v každých novinách, časopisech nebo knihách. Ale je to tak, že jediná skutečně stresující věc je rozdíl mezi ambicí, kterou máte, tedy chcete dosáhnout úspěchu tou prezentací, udělat na někoho velký dojem nebo ve škole zkoušku, a rozdíl mezi tím, jak to skutečně máte připravené, je to, co člověka nejvíce stresuje. Pokud to moc neumíte, ale strašně moc to chcete zvládnout, tak musíte být opravdu dobří v improvizaci, abyste to zvládli.

 

Jak to myslíte?

Zrovna dnes máme představení našeho improvizačního divadla. Po patnácti letech, co se mu věnuji, mám jistotu, že i když nemám nic připraveno, tak to večer s kolegy zvládnu a dopadne to dobře. Odehráli jsme společně stovky vystoupení a víme, že se na sebe navzájem můžeme spolehnout.

Co je podle Vás základem dobré prezentace?

Úplně nejdůležitější je se na začátek vcítit do člověka, který ji pak bude poslouchat a odpovědět si na dvě otázky. První je, proč to ten člověk, do kterého se snažím vcítit, má poslouchat. Když si na tuto otázku neumím odpovědět, nabíhám si na problém a není důvod, proč bych měl vůbec prezentovat. Musím prostě vědět, co si z toho posluchač odnese a čím pro něj má být prezentace přínosná.

Viděl jsem už spousty prezentací a lidé si na tuto otázku často neodpovídají. Prezentují proto, že jim to někdo nařídil nebo proto, že je tam někdo poslal. Ale nemají prostě žádný relevantní důvod.

Druhá otázka je proč mám prezentovat zrovna já? Není lepší, abych jim to poslal mailem? Nebo aby si to přečetli? Nebo aby jim řekl někdo jiný?

Na tuto otázku neumí odpovědět často ani řečníci na velkých konferencích. A dobrá prezentace se podle mě pozná právě podle toho, že během prvních tří minut získám odpověď, proč mám další deset patnáct minut poslouchat právě tohoto člověka.

Samozřejmě to nesmí být strojové. Stačí jen posluchačům ukázat, že jsem na daném projektu pracoval, že mám nejrelevantnější data v tento okamžik. Takové informace se tam musí objevit.

 

A máte nějakou radu, jak správně uchopit zpracování prezentace?

Jak už jsem řekl, musím si odpovědět na otázku, co se mají diváci dozvědět. To následně mohu přenést do struktury zvané například Problém, řešení. Budu mít třeba prezentaci na nové technologie, tak se zaměřím třeba na úplné novinky nebo budu představovat technologie, které lidem usnadňují život a pomáhají překonávat překážky. Z toho pak udělám ústřední motiv své prezentace a snažím se tím odpovědět na otázky, které to publikum řeší. Každý to zná z reklamy, slogany typu našli jsme řešení na vaše padající vlasy. 

 

Jsou ještě nějaké další způsoby?

Dalším je například hierarchická struktura, kdy začnu nejdůležitějšími informacemi. Hned na začátek dám tři čtyři bomby. Lidi mají rádi čísla, tak jim je nabídnu a zaujmu je. Pak přecházím už k těm méně podstatným věcem. Nakonec potřebuji nějaký cliffhanger. Což určitě všichni znáte z televize, když před reklamním brejkem někdo visí ze skály nebo někdo na někoho míří pistolí.

Třetí způsob je od známého k neznámému. Já tomu říkám sci-fi. Když se totiž díváte na dobré Hollywoodské sci-fi, tak tam vždy začínají věcmi, které dobře známe a dokážeme je zařadit. Až pak přechází k něčemu složitějšímu. Tento princip nevymyslel Hollywood, ale Komenský. Toho se držím a když prezentuji nějakou novou technologii, tak se ji snažím divákům připodobnit na výrobcích, které již znají.

 

Je dobré, aby prezentace byla jeden jednolitý celek?

To ne. Je dobré si to pořádně promyslet, kdy budu mluvit, kdy ukážu nějaké video nebo jiný vizuál, abych udržel pozornost těch lidí a neusnuli mi tam. Publikum udrží pozornost tak dvanáct patnáct minut a pak je potřeba udělat změnu. Můžete to udělat nějakým dotazem, hlasováním, prostě je nějak probudit. Stačí jim třicet sekund a pak klidně dalších deset minut budou poslouchat.

 

Zapojujete během svých prezentací i publikum?

Samozřejmě. Moc dobře funguje, když se vymění směr vnímání. Když dlouho mluvím, tak nechám diváky mluvit. Dám jim prostor nějakou otázkou, poděkuji jim pak a pokračuji ve svém výkladu. Nebo je nechám pracovat ve skupině, tedy řekněte svému sousedovi, co si představujete pod tímto pojmem. Další možnost je udělat krátký kvíz.

Všemi těmito prostředky mohu změnit způsob vnímání. Nic je nemůže probrat líp. Lidé jsou rádi konfrontování s tím, že mají něco říkat, zvlášť když ještě před vteřinou poslouchali.

Prezentace je na rozdíl od videa příšerná nuda, zvlášť když někdo jen stojí za pultínek a hovoří. Žijeme v době, kdy si odvykáme být pozorní a raději se uzavíráme do Facebooku. Proto je potřeba zapojovat diváky.

 

Je podle Vás důležité mít k prezentaci nějaký scénář?

To je individuální. Často se mě na to ptají mí klienti, které koučuji a já jím říkám, že to záleží na nich, podle toho jak vnímají riziko nepřipravenosti.

Někteří lidé potřebují mít prezentaci sepsanou bod po bodu. Proto je dobré si vytisknout to, co člověk chce říct a udělá si barevně oddělené odstavce, které se pak téměř nazpaměť naučí. Následně si kromě klíčových slov smaže téměř vše. Na řádku mu zbudou jen klíčová slova a vznikne mu tak i vizuální kotva. Na konec si může udělat jen kartičky, na kterých bude mít pouze klíčová slova a tím si drží kontinuitu textu.

Další se bojí, že by něco mohli zapomenout a sázejí raději na improvizaci. Těmto lidem říkám, aby si udělali velmi dobře slidy, aby mu vždy napověděly, o čem chce mluvit. Ale nesmí to být souvislý text. Není nic horšího než číst to samé, co říká přednášející.

 

Měl jste někdy nějaký trapas, na který byste nejraději zapomněl?

Mezi hosty byl i francouzský atašé. Já ho mezi hromadou písmenek nemohl najít. Takže zatímco pán už vybíhal schůdky a hrnul se k mikrofonu, tak já jsem ho stále neuvedl a nemohl jsem najít jeho jméno.

V takovém případě se hraje o desetiny vteřin. Pak už je jasné, že jste za kreténa. A on to navíc potvrdil, protože přišel k mikrofonu a řekl, že ho tak blbě ještě nikdy nikdo neuvedl.

Po této události jsem měl chuť chodit jen kanály, abych nepotkal někoho, kdo v té Lucerně byl.

To jsou momenty, kdy si člověk říká, zda má ještě někdy vyjít před lidi a moderovat. U mě to bylo podobné, ale naštěstí jsem za dva dny moderoval další akci a ta dopadla dobře a to mě vrátilo do hry.

A z toho plyne poučení pro každého. Když člověk zažije nějaký trapný moment při prezentování, tak ho nepřekoná jinak, než že znovu vyjde před lidi.

 

Martin Vasquez je absolventem pražské DAMU a Divadelní fakulty JAMU v Brně. S kolegy založil Českou improvizační ligu a improvizační divadlo JUST! IMPRO a centrum výzkumu a rozvoje improvizace IMPRO INSTITUT.  Věnuje se vedení kurzů rozvoje prezentačních a komunikačních dovedností, rétoriky a argumentace. Pravidelně přednáším na vysokých školách  a připravuje řečníky TEDx Prague, kde v loňském roce i sám vystoupil. Mimo to vystupoval i v stand-up comedy Na Stojáka či Slam Poetry.