„Proti prezentiádníkům bych soutěžit nechtěl,“ říká loňský porotce

Co vás napadne první, když se řekne Prezentiáda?

Že někde uprostřed toho slova může být nalezen zen. Ale že to v praxi často bývá spíš tiráda, kterou dobrovolně absolvujete, jen když na konci dostanete prezent.

Prezentujete rád?

Nenávidím to. Připravím-li si prezentaci, mám trému. Proto často vysílám prezentovat své zdatnější kolegy a sám preferuji improvizaci, která ale ne vždy vyjde. V čemž tkví i její kouzlo.

Jaké jsou dojmy z loňského ročníku soutěže?

Skvěle jsem se bavil a zároveň v duchu vzdával hold soutěžícím, kteří byli prvotřídní a dle mého soudu mnohdy tisíckrát lepší než mé sebezdařilejší pokusy. A pak přišli jedni z vítězů spolu se svou profesorkou a řekli mi, že nejlepší prezentaci jsem měl já. Přitom já vůbec nic neprezentoval, jen jsem se na základě čehosi, co jsem chápal jako výzvu, postavil na obranu Microsoftu – a ti študentíci dobře poznali, že to bylo na rovinu; cosi v tom smyslu tehdy poznamenali. Holt to zrovna náhodou tak vyšlo. Ale potěšili mě, to zas jo. Stejně tak jako fakt, že v tu chvíli neběžela kamera, protože tuším, že bych svou přízemní (loňské finále probíhalo v přízemí budovy Microsoftu – pozn. redakce) plamennou řeč po prohoření do vyšších pater musel hasit.

Chtěl byste si zasoutěžit proti letošní skvadře prezentiádníků?

Nechtěl. Ani za pozlacený XBox s Kinectem a dvěma platinovými ovladači navrch. Abych vyhrál, musel bych se pokusit vařit na místě z vody a musela by z toho koncentrovanou souhrou okolností vyjít prvotřídní polívčička. Jenže já bych to nepodcenil a pořádně bych se připravil. A tím bych to samozřejmě projel na celé čáře.

Loni jste mi zrovna nepřipadal jako rozklepaný ratlík...

Děkuji. To jsou dlouhá léta předstírání suverenity a fundovanosti v roli programového ředitele pro školství. Říkám to s vážnou tváří jako Frigo na mašině, ale klidně tam připište, že jsem se při tom pousmál. Svým neodolatelným úsměvem mladíka o deset let mladšího, než ve skutečnosti jsem, samozřejmě.

Připíšu. Když jste loni coby porotce hodnotil výkony soutěžících, prozradila se i vaše pedagogická minulost – jak je to tedy s vámi? Co jste učil?

Všichni dobře víme, že učitelství je diagnóza, nikoli povolání, takže se ani nedivím, že to prosáklo. Učil jsem převážně angličtinu. Děti na základce takovou tu základní, větší děti na střední škole takovou tu prostřední pro střední a děti z oblasti středního a vyššího managementu v rámci MBA studia pak angličtinu střední, vyšší, nejvyšší a tu pro byznys. Tyhle manažery, vesměs dvakrát i více starší, než jsem byl tehdy já, jsem ironií osudu také učíval prezentační dovednosti.

Jak taková výuka lidí, kteří by mohli být vašimi rodiči, probíhala?

Bylo to poměrně pestré. Když jsem poprvé vrazil (jak doslovné v mém případě) do učebny, nastalo poměrně impresívní entrée: loktem jsem málem sejmul futra a veškeré materiály, které jsem posluchačům nakopíroval na celý semestr dopředu, se mi rozsypaly po zemi. Okamžitě potom jsem zrudnul – to umím dodnes perfektně. Nikdo mi nepomohl, jen si mě vychutnávali. Autoritu, neřku-li respekt, jsem si získával celý rok. Ale na jeho konci jsem měl v dotaznících spokojenosti už jen to nejlepší hodnocení a pár milých komentářů navrch. A tak už to zůstalo.

Takže vy jste nakonec prezentátor – odborník?

Jak se to říká – kdo neumí, učí? Já mám sice teorii – strukturu prezentace, přípravu, práci s publikem, hlasem, rychlostí mluvy, zodpovídání dotazů a vůbec zásady správné komunikace, včetně té nonverbální, blablabla – v malíčku, ale v praxi na tohle všechno kašlu. Nikoli programově, prostě jsem vždycky tak nějak mimo, vím, že oční kontakt s vybranými jedinci, resp. jedinkami (nic v tom nehledejte; vy ženy prostě prezentující hltáte očima, líp se na vás kouká), udržuji, ale jinak porušuji snad všechna léty daná a respektovaná pravidla. Fakt nejsem dobrý, dlouho plánuji, že s tím něco udělám, ale pak vždycky vidím nějakou rebelskou prezentační záležitůstku, která všem pravidlům ukáže vztyčený prostředníček, a přesto je dokonalá, a já se na své záměry ke své škodě vykašlu, protože na pohled je to přece tak jednoduché.

Ale rady soutěžícím byste dát mohl, ne?

To už je jiná generace. Pokud školy, které reprezentují, nestojí za zlámanou grešli, jejich reprezentativní studenti už by měli mít zásady efektivního prezentování v malíčku a bylo by trapné, kdybych jim radil, kolik slov mají mít maximálně na jednom slajdu v PowerPointu. Přeji si jen, aby jejich prezentace měly šmrnc, vtip, nápad, švih. Ale to se dá naučit jen do určité míry a onu nepřirozenou nadřenost pak stejně většinou poznáte.

Tak aspoň: mluvte srozumitelně, spisovně, nedívejte se pořád za sebe na plátno, přese všechno, co jsem řekl dříve, se raději moc nespoléhejte na improvizaci, rozdělte si vhodně týmové role, nepřehánějte to s cliparty a efekty, vlastně raději s ničím; účelná a na pohled minimalisticky úhledná prezentace zaujme určitě víc než přeplácaná přehlídka všeho, co už dnes umí PowerPoint 2010. Veškeré zapeklitosti včetně přechodů z tématu na téma a předávání řeči, si pečlivě naplánujte a prozkoušejte. Obligátní zrcadlo není od věci, ale ti z vás, kteří to myslí vážně, se můžou několikanásobně natočit na video, za to nic nedáte. A buďte originální.

Já tedy moc děkuji za všechny soutěžící, snad se z vašich rad poučí, a těším se – doufám, že přijdete – na viděnou na finále Prezentiády 2011!                                                                  

Jasně, zatím s tím počítám, milerád se přijdu na elitu nastupující generace podívat na vlastní oka.

Děkuji za rozhovor!

Nápodobně.