Třetí tým z Prezentiády 2010: „Chtěli jsme se jmenovat Lamači srdcí nebo Dokonalí řečníci“

Jak jste se vůbec dali v týmu dohromady? Vybíral sis kolegy v týmu jakožto kapitán ty, nebo to bylo dílo náhody?

Výběr našeho týmu a vůbec naše účast na soutěži byla takříkajíc dílem náhody. Málokdy se totiž stane, že sítem přeplněné e-mailové schránky našeho pana řídícho něco projde. Jedno ráno za mnou ale Matouš přiběhl s informací o této soutěži, já si promnul bradu a šel oslovit svého odvěkého, ale vřelého nepřítele a tým byl na světě.

A jak jste se jmenovali?

Jmenovali jsme se velmi sofistikovaně. Naše bojové jméno nám doporučilo PR oddělení naší školy (které neexistuje, ale koho to zajímá) a proto jsme se pojmenovali Přírodní škola, stejně jako se jmenuje naše škola. Samozřejmě jsme si mohli dát jméno například:  „Dokonalí řečníci", nebo „Lamači srdcí" a podobná jiná, tím bychom ovšem již dopředu naším protivníkům dávali o sobě jasné informace, a to by bylo značně nestrategické.

Měli jste nějaké tvůrčí krize nebo vyloženě neshody mezi sebou?

Kromě familiérních výrazů typu: Idiote, debile, ty kanále jeden pitomej aj., nezazněla žádná invektiva uprostřed týmu.

Doufali jsme v umístění na medailových pozicích

To přímo svádí k další otázce - jak se vám zpracovávala témata prezentací (pro první kolo „Naše škola“ a pro finále „Hra školou, škola hrou“ – pozn. redakce)? A které vám bylo milejší?

Obě naše prezentace vytvářel (po technické stránce, po obsahové jsme se podíleli všichni) jeden ze třech nejlepších členů v týmu - Matouš Bičák s volacím jménem „Matoušek“. Tyto prezentace vytvářel s prstem v nose a pistolí u hlavy - podobné představování naší školy jsme totiž absolvovali již několikrát a tak jsme neměli tolik práce s obsahovou částí. Proto jsme se také snažili mnohem více o vybroušený design, zvučná hesla a nezasekávající se slidy. Toliko ke krajskému kolu.

Situace v kole celorepublikovém byla poněkud odlišnější, protože náš tým byl v době vyhlášení tématu roztříštěn do koutů naší země. Nikola se pilně učil ve školní lavici, Matouš prováděl výzkum brouků na Vysočině a já ze sebe vydával to nejlepší v rámci instruktorského kurzu. Jakmile bylo ale téma vyhlášeno, neustávala telefonická komunikace a neustávalo chrlení nových a nových nápadů a podnětů na Matouška. Výsledkem bylo, že jsme se v předvečer Prezentiády konečně sešli ve škole u jednoho počítače a během jednoho večera připravili prezentaci na finále.

 Jaké byly vaše předpoklady ohledně umístění v soutěži? A co krajské kolo? Byla podle tebe konkurence veliká?

Nebudu lhát, již od počátku jsme doufali v umístění na medailových pozicích. Bylo proneseno několik motivačních řečí, jednou i motivační řeč zaměřená proti jednomu konkrétnímu soupeři. V krajském kole jsme již od prvních prezentací věřili v silné umístění, kvalita příspěvků velmi kolísala. Vítězství jsem ale já osobně přál někomu jinému, a to týmu Richmondi. Jejich prezentace byla vtipná, výstup nepostrádal originalitu, ani prvky profesionálního řečnictví. Dokázali se s tématem popasovat opravdu na úrovni. Šlo o lidi s tělesným postižením, kteří ukázali, že jim to nijak neznemožňuje ukázat, co v nich je.

 Máš nějakou teorii, proč jste byli sice medailoví, ale ne úplně nejlepší?

Co se týče skupiny na zlaté pozici, neměl jsem co vytknout a věděl jsem, že nám budou opravdu silným konkurentem - při jejich prezentaci mi občas dělalo problém zadržet slzy smíchu nad hesly na prezentaci. Co se týče stříbrné pozice, přišlo mi, že porota hodnotila spíše projekt, který studenti zrealizovali, než samotnou prezentaci. To je ale pouze můj názor, který samozřejmě může být silně ovlivněn, a nikoho tím nechci urazit. Oběma týmům nad námi vítězství ze srdce přeji, už proto, že dvě očekávání, která jsem měl, byla splněna (chtěl jsem vyhrát repro soustavu a porazit jedno nejmenované gymnázium).

 Myslíš si, že je těžší prezentovat sám nebo se umět sladit při prezentování ve třech?

Co se týče mě osobně, jsem ve většině případů týmovým hráčem. Co se ale týče prezentování, je to u mě výjimka potvrzující pravidlo. Je mi příjemnější prezentovat sám, druhým dechem ale musím doplnit, že Nikola a Matoušek jsou výborní spoluprezentátoři a po jejich boku se mi prezentovalo úžasně.

 I když jste byli sehrání, tak co tréma?

Tréma samozřejmě byla. Říkali jsme si, že vyhrát sice může jenom jeden tým, ale každý tým může ostatní inspirovat, obohatit a také obohatit sebe o zkušenosti. A o to především nám šlo. Jinak mezi klasickými užitými postupy se objevily například tyto: Hašlerky, čokoláda, posilující látky v předvečer, rozmlouvací cvičení.

Co bys tedy poradil letošním soutěžícím. Aby se nebáli?

Nebojte se trémy. Kdo trému nemá, věří příliš sám sobě a to se nemusí vyplácet. Až předstoupíte před lidi, myslete na to, že jste jim přišli předvést show. Oni vás nechtějí ukousnout, oni se chtějí pobavit tím, co vy jim dokážete předat. A ten, kdo má na papírku napsané poznámky, není trapák, ale profesionál.

 Když se teď zpětně díváš na zkušenosti, šel bys do soutěže znovu?

To každopádně a bez nejmenších pochybností. Jsem rád, že jsem se mohl setkat s odlišnými styly prezentováním a především jsem velmi vděčen za možnost konstruktivní kritiky a rad z řad odborníků.

Vzhledem k státním maturitám a určitým obavám s nimi spojeným se letos raději budu věnovat biflování dat zapadajících do tabulek CERMATu, než něčemu užitečnému a prospěšnému pro vývoj studenta. Pokud bych ale nebyl v maturitním ročníku, neváhal bych ani minutu.

 A na závěr – popřeješ něco letošním prezentiádníkům?

Následující generaci soutěžících bych rád popřál příznivé počasí, hojnou úrodu a dobré větry (do plachet). A také mnoho bezesných nocí strávených nad tvorbou co nejlepší prezentace. To je totiž to, co pak budete vyprávět vnoučatům jako ponaučení.

Co budeš vnoučatům za ponaučení z Prezentiády vyprávět ty?

Určitě jim budu vyprávět, jak jsme se s nakousnutými jablky fotili před logem Microsoftu s vítězným týmem a také to, že žádný cíl není nesplnitelný. Repro soustavu si užívám takřka každý den a nemusel jsem za ní zaplatit ani korunu.