Nejdřív vyhrály Prezentiádu, pak ovládly ČEZ arénu

Kam až může Prezentiáda zavát své soutěžící? V našem případě to byla sportovní hala. Ale hezky od začátku. Když jsme se vrátily z Prahy ověnčeny xBoxy a nachlazením (nemoc nás provázela od krajského kola po finále a vzájemně jsme si ji předávaly jako štafetu), rozhodně jsme netušily, co nás ještě čeká. Náš profesor, který nás Prezentiádou provázel, si nás po finálovém pátku sezval do kabinetu a s nadsázkou říkal, že teď už nás čeká jen sportovní hala.

Přes prázdniny mumraj opadl, nicméně, co se nestalo. Poslední den prázdnin se z e-mailové schránky na mě vykulilo celkem alarmující volání o pomoc ze strany profesora výpočetní techniky. „Gymnázium slaví 100 let a vedení školy by bylo rádo, kdyby během programu oslav v ČEZ aréně vystoupily i tři mladé dámy s prezentací o historii školy,“ stálo ve zprávě. To byla tedy výzva!

Po horečném shánění zbylých dvou sester bylo rozhodnuto, že nasadíme své životy a zkusíme své nervy. V hlavách se nám roztikaly časované bomby, do akce zbývaly pouhé tři týdny. Prezentace nabývala na objemu, fotkách a postupně i děsivosti, když nás postupně začali stavět učitelé na chodbách a vyptávat se. Očekávaných dva a půl až tři tisíce účastníků oslav nám na kuráži příliš nepřidávalo. Stejně tak nekonečné úpravy, kterými prezentace dennodenně musela projít. Do toho přišla ještě jedna vsuvka do programu – udělat na konci prezentace rozhovor s plavkyní Lenkou Štěrbovou. Několik dní před oslavami zdolala kanál La Manche a tím se stala nejmladší českou přemožitelkou tohoto kanálu. Nakonec jsme se dobrali k finální verzi, která odpovídala většině představ. Den před vypuknutím oslav jsme byly hozeny do vody – respektive do učebny plné všech učitelů co jich ve škole bylo. Ani jedna z nás nevěděla, jak prezentace v tu chvíli vypadá, ale na prohlížení nebyl čas. Měly jsme pedagogickému sboru předvést, jak prezentace vypadá a samy jsme si měly vyzkoušet kolik času nám povídání zabere. Ještě ke všemu jsme neměly k dispozici Lenku Štěrbovou, tudíž rozhovor s ní nahradil pan profesor.

Po tomto zahřívacím kole jsme zjistily, že celá prezentace i s rozhovorem nám zabrala tak třikrát víc času než jsme měly k dispozici. Po odchodu učitelů jsme opět zasedly k počítači a začaly jsme zkracovat. Všechny slidy prošly nekompromisní diskuzí, a ačkoliv nám to v nejednom případě bylo nesmírně líto, prostě musely ven. Zbyla nám slabá polovina, ale to ještě nebyla všechna práce. Ještě upravit a proškrtat připravené body informací, které nesmíme opomenout zmínit, zabralo celé odpoledne.

Nadešel den D. Jestli jsme před Prezentiádou měly trému, tak teď jsme měly neskutečný děs. Zkouška proběhla vcelku v pořádku, ale že by nás to kdovíjak uklidnilo, to se říct nedá. Navíc ten pohled do nitra sportovní haly, která se co nevidět zaplní lidmi, člověka trochu vyděsí. Proti ztuhlým úsměvům a mluvidlům jsme brojily hloupými říkankami, které však ztuhlé svalstvo uvolní.

Pak začala celá akce. Atmosféra je naprosto báječná a tak jsme trochu pookřály. Pro odvážnější z nás přichází adrenalinová vlna podporovaná naším egem, které se za každou cenu chtělo předvést. Moderátorka nás uvedla, my vylezly na pódium, nespadly jsme a v záři reflektorů začaly mluvit. Snad mi bude prominuto, když řeknu, že si z toho nic moc nepamatuju. Vlna úlevy se dostavila až ve chvíli, kdy k nám přišla plavkyně Lenka. V tu chvíli byla za hvězdu už ona a my si v klidu mohly říct, že akce splněna.

A jaký je tedy závěr? Prezentiádou to rozhodně nekončí. Nikdy nevíte, kam až se můžete dostat, ačkoliv uznávám, že taková ČEZ aréna je možná trochu moc. My můžeme mít radost samy ze sebe, že jsme to navzdory strachu a stresu zvládly a taky z toho, že jsme v novinách měly fotku s Lenkou Štěrbovou.