Pokáč: Snažím se zpívat o tématech, která jsou blízká, co nejvíce lidem

Kdy jsi poprvé vystupoval před publikem?

Od velmi útlého věku jsem vystupoval na všemožných besídkách. V hudebce jsem koncertoval asi od šesti let. Ale svůj první opravdový koncert jsem měl před desíti lety, když mi bylo osmnáct. To bylo poprvé, co jsem veřejně hrál své písničky. Samozřejmě, pokud nepočítám to, když jsem je hrál někde v soukromí kámošům. Na svůj první koncert mám skvělé vzpomínky, protože to byl intenzivní zážitek. Tam mi došlo, že mě to fakt baví a chci to dělat dál.

Jak ses dostal poprvé na pódium jako zpěvák?

Poprvé to bylo už ve školce na besídce a pokračoval jsem v tom i ve škole. V hudebce jsem ale nezpíval. Tam jsem hrál sedm let na piano.

Stalo se ti někdy, že sis říkal, že tvá písnička je naprosto příšerná, ale fanoušci si ji oblíbili natolik, že ji teď musíš neustále hrát?

Párkrát se mi stalo, že jsem vydal písničku a časem jsem si uvědomil, že mě nebaví a že ji nemám rád. Ale fanoušci ji vyžadovali, proto jsem ji musel hrát. Je to třeba Mistr světa ve spaní. Ale já ji prostě teď nehraji, protože mě nebaví. Přesto věřím, že se zavděčím fanouškům nějakými jinými písničkami, které baví i mě.

Proč jsi začal psát písničky?

V dnešní době je často text v písničce jen výplní. Proto mě nadchlo, když jsem poslouchal písničkáře Jacka Johnsona, Jason Mráze nebo Jaromíra Nohavicu, viděl jsem, že hudba jde dělat i jinak a řekl jsem si, že to chci dělat taky tak. Oni totiž dávají k melodii smyslupný text a není to jen výplň. Když je text dobrý, tak to dokáže dát písničce naprosto jinou dimenzi. Dalším výrazným momentem pro mě bylo, když jsem poprvé slyšel písničku Anděl od Xindla X. To pro mě byla velká bomba. A říkal jsem si tý jo, tak to chci dělat taky.

Jak hodnotíš s odstupem času svou první písničku?

První písnička, kterou jsem napsal, se jmenuje Zima. Paradoxně ji mám i rád. Většinu z těch písniček, které jsem napsal před osmi, šesti lety, nemám moc rád a nehraji je. Ale u této písničky to tak nemám. Byla i vlastně první, kterou jsem někomu hrál. Hned ráno, potom co jsem ji složil, jsem ji hrál ségře. A pak, když jsme byli s gymplem v Itálii, tak jsem ji hrál kámošům a těm se to moc líbilo. Do teď si pamatuji, že jsem z toho byl v šoku, ale říkal jsem si, že to nebude asi tak úplně marné.

Dělalo ti problém zahrát tu písničku ségře?

Když jsem jí to hrál, cítil jsem se u toho docela divně. I teď po těch několika letech vystupování, když někomu zahraji nějakou svou novou písničku, tak se u toho cítím tak nějak obnaženě. Pro každého autora je ten jeho umělecký počin jako dítě. Takže když s tím jde ven, tak netrpělivě čeká, co mu na to ostatní řeknou. A někomu se třeba chce až umřít, když mu někdo řekne, že to není dobré.

Máš poněkud odlišnou tvorbu než většina zpěváků. Kde bereš inspiraci?

Snažím se do svých písní vybírat témata, která nejsou moc popsána, ale zároveň jsou společná pro co nejvíce lidí. Protože o lásce a holkách zpívá skoro každý. Takže já radši píšu originální písně, které si na sebe může skoro každý vztáhnout. Třeba Rád chodím na poštu nebo Mám doma kočku. Tyto písničky jsou zároveň dvě nejúspěšnější z mého alba. Moc písniček o poště nebo kočkách totiž není. Ale ten jejich úspěch vychází především z toho, že každý zná ten vopruz jít na poštu nebo jaké je to mít doma kočku. Baví mě zpracovávat taková témata, i když se může zdát, že jsou obyčejná. Je to vlastně účel. Díky tomu se s písničkou může ztotožnit co nejvíc lidí.

Máš před koncertem trému?

Trému ani ne. Někdy, když mám třeba tři koncerty za den, tak na ni není ani čas. V poslední době, když už na mě začali chodit nějací lidé, tak začínám cítit zodpovědnost. Ti lidi si zaplatili lístek na mě, takže očekávají, že je pobavím a bude se jim to líbit. Proto mám velkou potřebu udělat vše proto, aby se jim to vážně líbilo. A obvykle se to povede.

Sám o sobě říkáš, že jsi introvert. Jaké to pro tebe bylo, když jsi před pár dny hrál na křtu své desky před vyprodanou Lucernou? Jestli se nepletu, tak to je před téměř tisícovkou fanoušků.

Asi jsem introvert, ale strašně rád hraji lidem písničky. A ještě radši jsem, když se to líbí lidem, to mi pak dělá velkou radost. Ale úplně introvert asi nejsem. Spíš jsem introvert než extrovert, ale ne nějak výrazně. Panickou hrůzu z lidí nemám. Takže jsem si koncert v Lucerně moc užil a byl prostě boží.

Setkáváš se s lidmi, kteří nemají rádi tvou tvorbu a říkají ti třeba, že bys měl skončit, že neumíš psát texty a se zpěvem na tom nejsi o nic líp?

Díky právě této kritice jsem zjistil, že se dostávám do širšího povědomí. Když totiž člověk hraje jen pro kámoše, tak mu všichni říkají, že je to dobré. Čím více lidí ho zná, tím víc je pravděpodobné, že přijdou negativní komentáře, protože se nelze zavděčit všem.  Samozřejmě, že negativní komentáře zamrzí, ale k tvorbě to patří. Já zároveň i rád vidím pod svými videi disliky. Díky tomu vím, že se video šíří. Když mi někdo ukazuje video, které má nula disliků, tak mu vždycky říkám, že to znamená, že se na to dívají jen jeho kámoši. A to není to, co by autor chtěl.

Jan Pokorný alias Pokáč se narodil v roce 1990. Přestože vystudoval Softwarové inženýrství, v poslední době se ubírá především hudební dráhou. Kromě koncertů, kde se doprovází na kytaru a ukulele, je velmi oblíbený i na YouTube, kde hraje a zpívá své písničky. Spolupracoval i se zpěvákem Voxelem, kterému skládal písničky a později spolu utvořili i hudební dvojici.  V roce 2016 byl vyhlášen Objevem roku v anketě Žebřík. O rok později byl třetí v Objevu roku v anketě Český slavík. Nominaci na Objev roku 2017 získal i v anketě Anděl.