Ladislav Zibura: Důležité je přemýšlet nad tím, co chce slyšet publikum

Kdy jsi poprvé začal vystupovat?

Už na střední jsem byl zástupce třídy, takže jsem s vystupováním neměl problém. Na podiu jsem ale poprvé vystupoval až před třemi lety, kdy jsem začal se svými cestovatelskými stand-upy. Začalo to díky kamarádům, kteří mě přemluvili, abych jim udělal přednášku o své cestě do Jeruzaléma. Mělo to být v kavárně Limbo, ale na facebookovou událost se přihlásilo hrozně moc lidí, takže jsem nakonec přednášel před vyprodaným kinem Scala. 

Připravoval ses nějak?

Nejsem zvyklý se předem připravovat, takže jsem si jen vybral fotky a na místě jsem čekal, co mi přijde jako dobrý nápad k nim říct. Rozhodně jsem neměl žádný scénář. A tak to dělám do dnes. Vždy přijedu z cesty, vyberu si fotky a na té úplně první přednášce nemám vlastně nic připraveného. Teď už se to ale lehce mění, protože nejprve napíšu knížku, takže se mohu odrazit o repliky z knihy a mohu se držet její dějové linie.

Měl jsi před tím vystoupením trému?

Tenkrát jsem ji měl a stále před vystoupením mám. Podle mě ji má každý normální člověk, protože tím dává najevo, že mu záleží na lidech, kteří ho přišli poslouchat. Naopak když někdy trému nemám, tak mé vystoupení není dobré.

A jak se s ní vypořádáváš? Máš nějaký svůj rituál třeba?

To ne (smích). Nehraji divadlo, aby záleželo na každém slově. Pořád je to jen blbá přednáška a lidé leccos odpustí, když se nechováš jak debil. Stačí se chovat slušně a pokorně a lidé ti všechno odpustí. Takže rituály nemám, ale vždy jezdím o dvě až tři hodiny dřív na místo přednášky, abych si všechno připravil a kdyby náhodou něco nefungovalo, abychom měli ještě čas to vyřešit. Mnohokrát se mi to vyplatilo, a protože jezdím takhle brzo, tak můžeme vše dokonale vyladit. Připravíme světla, nazvučíme pořádně mikrofon, poladíme na projektoru barvy. Často máme ten komfort, že za hodinu je hotovo. Pak mám dvě hodiny, takže si mohu v klidu vypít kafé a naladit se na večerní přednášku. Když člověk přijede na místo na poslední chvíli, tak to nikdy nebude tak dobré. A hlavně, přijde mi to i dost neslušné, pokud lidé už chodí do sálu, abych tam teprve připravoval mikrofon.

Máš nějaký tip pro úspěšnou přednášku nebo prezentaci, který bys poradil soutěžícím Prezentiády?

Myslím si, že námět není tak důležitý, protože jsem viděl už tolik zajímavých přednášek o něčem, co je vlastně nudné. Třeba o chemii nebo fyzice. To jsou prostě vzrušující věci, když se to umí podat. Takže nejde ani o téma, ale vždy tam musí být zapálení toho člověka, který přednáší.

Důležité je přemýšlet nad tím, co chce slyšet publikum. Protože to, co chceš říct ty, je naprosto bezvýznamné. Musíš přemýšlet nad tím, co z toho, co jim chceš říct, diváci chtějí slyšet anebo je to pro ně důležité. A když to víš, tak je o tom musíš přesvědčit. Musíš vědět, do jak velkých podrobností můžeš zacházet, protože lidem mohou chybět souvislosti a nic si z toho neodnesou.

Já dělám na pódiu vtipy, takže to je trošku něco jiného. Ale stejně když přijedu do Havířova, tak tam budu dělat trochu jiné vtipy než v Praze, protože vím, že tam lidi znají jiné souvislosti. Vždy to přizpůsobím danému publiku, aby se zasmáli.

Pracuješ s publikem ještě nějak jinak než kromě vtipů?

Je nutné se dívat, jak publikum reaguje. I třeba jestli nejsou unavení. Když jsou, je nutné je nějak aktivizovat a oslovovat. „Určitě se vám také někdy stalo…“ a tak. Člověk musí neustále chtít na sobě pracovat a být ochotný se zeptat lidí, jak se jim to líbilo, zároveň i přijímat kritiku. A přistupovat k tomu s úctou a pokorou. To je třeba to, že jezdím o ty tři hodiny dřív. Dělám to tři roky, přišel jsem kvůli tomu o strašně moc času, ale je správné to tak dělat. Když je člověk ochotný na sobě pracovat, tak se ve svém oboru zlepší a vypracuje.

Ale je třeba si uvědomit, že tam nikdo nepřijde kvůli tobě. Moje zásada je, že ti lidi tam chodí kvůli sobě, každého zajímá jenom on samotný. Jasně, přijdu jim fajn a rádi si mě poslechnou, ale oni tam přišli proto, že si mě oni rádi poslechnou. Takže nestačí se jen vystavit a nechat se obdivovat, ale je nutné, abych předvedl nějaký výkon. Proto se divákům věnuji. I po přednášce, když třeba chtějí podepsat knihy. Mohl bych se jim rychle podepsat, ale já jim tam vždy něco originálně napíšu a nakreslím. Bavím se s nimi, čímž jim dávám najevo, že o ně mám zájem. Bez ohledu na to, že jsem tam třeba o hodinu déle, i když bych to měl podepsané za deset minut.

Říkal jsi, že posloucháš kritiku. Jak se s ní vyrovnáváš?

Vždy si ji vyslechnu, ale nemám rád věci, které mi křivdí na osobní úrovni. Takové to, ty to děláš jen pro peníze, už jsi komerční. To pro mě není konstruktivní kritika. Ale aspoň vím, že tak na ty lidi působím a můžu něco změnit. Když mi ale řeknou, rád bych se dozvěděl o historii těch zemí, to je dost důležité, protože pak si to mohu zprůměrovat a zapracovat to do přednášky. Každý to říká jen za sebe, ne za všechny diváky. Někdo řekne třeba, že by chtěl slyšet, v jakých jsem tam chodil botách, ale už ho nezajímá, že jen jeho by to zajímalo.

Takže se jich po přednášce ptáš?

Jasně, ale neptám se jich, jak se jim to líbilo, ale ptám se, co bych mohl zlepšit. Nebo co chtějí příště slyšet. Není to vždycky příjemné poslouchat, ale o to důležitější to je. Stejně tak jako dívat se na sebe na videu. Lidi to nesnáší, ale je potřeba to dělat.

Ty se díváš na svá videa z přednášek?

Po pravdě, tohle nedávám. Snažil jsem se, párkrát jsem to zkusil, ale systematicky to rozhodně nedělám. Projev ale vždycky musí být přirozený. Škrobenost mu škodí. Dá se říct, že to nemůže být dokonalé. Ono, říct i blbý vtip nebo něco podělat je dobře, protože to boří bariéry mezi mnou a publikem. Je potřeba na sobě neustále pracovat. To se pak odráží na tom, jak moc se člověku daří a chodí na něj lidi. Na to tady mnozí zapomínají. Někteří mi říkají, že je to nefér, že na mě lidi chodí a na ně ne. Ale zapomínají na to, že to není o obsahu, ale o formě. Když lidé totiž ví, že jsi dobrý, že je to bude bavit, že se u toho zasmějí, tak klidně přijdou i na tvou přednášku o plísních.

Zkoušel jsi někdy takovou nějakou přednášku nebo aspoň o jiném tématu, než je cestování?

Nezkoušel, protože mi to přijde samolibé. A hlavně na to nemám čas. Ale občas je dobré trošku vyměnit prostředí a vystoupit s něčím úplně nepřipraveným. V nějaké talk show nebo improvizovat, protože na tom se naučíš nejvíc. Cestovatelé zase dost objíždějí krajská města, protože tam jim chodí dost lidí, v Praze i třeba tři sta. Ale já mám obježděné ty malá města, kde přijde třeba osmdesát lidí, protože tam se nejvíc naučím. Je tam třeba malé plátno, jsem blbě nasvícený, lidem tam zvoní telefon. Upoutat pozornost takového publika je mnohem těžší než upoutat pozornost publika v Praze. A hlavně aby byl člověk dobrý, tak si musí odstát stovky hodin na pódiu. Vše přichází až s praxí. Já jsem začal mít pocit, že jsem dobrý v tom, co dělám, až po třech letech.

Stal se ti nějaký trapas při přednášce?

Jasně. Já jsem za ně i rád, protože na ně jdou dělat dobře vtipy. Měl jsem třeba v jedné ruce prezentér, v druhé mikrofon. Potřeboval jsem si zakašlat, tak jsem si dal ruku před pusu a teď najednou jsem vykašlal hlen, na sako, které se lesklo. A co teď? Někdo by řekl, že je to trapas, ale pro mě je to dobrý vtip. Důležité je být upřímný. Publikum je tam vždy s tím prezentujícím a chce si to s ním užít. Nechtějí mu to komplikovat. A rozplakat se na pódiu je asi to nejhorší, co člověk může udělat. Lidi ho tam totiž nechtějí mít nervózního, ale chtějí ho tam mít uvolněného a rádi mu v tom pomohou. To, co jsem popisoval, ti lidi odpustí, ale neodpustí ti to, že tam přijdeš opilý a vykašleš se na, to tě pošlou do háje. Ale když přijdeš pokorný, tak ti odpustí.

Kromě přednášek také píšeš. Proč jsi vůbec začal?

Moje babička byla češtinářka, takže mě k tomu odmala vedla. Bavilo mě psát slohy a někdy jsem si i říkal, jak by to bylo pěkné vydat knížku. Toto jsem zmínil i v rozhovoru pro Radiožurnál, když jsme dělali rozhovor o mé cestě do Jeruzaléma. Vzápětí se mi ozvali z Albatrosu a ještě jednoho nakladatelství, jestli nechci psát u nich. Na jaře jsem tedy začal spolupracovat s Albatrosem a domluvili jsme se, že v zimě ji vydáme. Takže jsem celé léto psal.

Jaké jsi měl pocity, když jsi ji pak předkládal v nakladatelství?

To si pamatuji moc dobře. Protože když napíšeš knížku, tak tobě se líbí. Ale nevíš, jak ji přijme publikum. Dřív jsem byl dost aktivní na Facebooku a lidem se líbilo, co jsem psal, ale Facebook je prostě jiný žánr než knížka. Takže když jsem ji odevzdával, tak jsem si říkal, tý jo, tak buď je to dobrý a to hodně, anebo hodně zlý. Měl jsem pocit, že nic mezi tím to není, že to není průměrné. A podle reakcí lidí to bylo spíš dobré. A když má kniha úspěch, tak už je přirozené, že na ni autor naváže, když dostane příležitost.

Stalo se ti vše, co popisuješ ve svých knihách nebo si historky vymýšlíš nebo nějak upravuješ?

Mě se toho stalo právě mnohem víc. Jedna z nejtěžších částí přípravy knihy je ta, kdy vybírám zážitky, které se v ní objeví. V cestopisech se často děje, že se v nich nedrží kontinuita, ale já se ji snažím dodržovat. Díky tomu čtenář ví, jak jsem se na dané místo dostal. Ale mnoho věcí musím ořezat a je to pro mě někdy strašně těžké, takže bych si přidělával ještě práci, kdybych si něco vymýšlel. I když mám dost bujnou fantazii, v tomto případě bych to asi nedokázal. Ale aby vynikla pointa, tak například dvouhodinové setkání popíšu deseti větami. A vytrhnu to z kontextu, aby to bylo vtipné.

Máš nějaký příklad?

Třeba dnes jsme nahrávali audio knihu. Režisérka se chtěla poradit s hlasovým pedagogem o mých chybách, tak mu volala. Já samozřejmě slyšel jen tu jednu stranu. Takže po deseti minutách slyším, jak odpovídá: „Ale ne. On je normálně Čech.“ Tak jsem si na to udělal status na Facebooku.

Jak by zněla celá příhoda, kdybys ji takto nezkrátil?

Ten hlasový pedagog jel vlakem a režisérka mu říkala, že něco říkám jako Slovák. A on slyšel, že jsem Slovák. Ale prostě, když to popíši takto, i když je to vytržené z kontextu, tak si myslím, že je to v pořádku. To je vlastně maximum, čeho se dopouštím. Jinak popisuji věci, které se mi staly. Občas teda ještě lidem v knize měním jména. Mě to jméno přijde i dost bezvýznamné. Někdy je změním i záměrně, protože občas si je zapomenu zapsat do deníku nebo je prostě zapomenu, takže si ho vymyslím. To je tedy jediná nepřesnost v mých knihách.

Je něco, čím si myslíš, že se odlišuješ od ostatních přednášejících nebo autorů?

Psaním a přednáškami se sice živím, ale nedělám to jen pro peníze. Jakmile totiž člověk začne dělat něco pro peníze, tak bude jak ten dement, který přijde do sálu patnáct minut předem a teprve se začne chystat. A hlavně, protože chci dělat věci pořádně, jsem postavený před rozhodnutí, při kterých musím obětovat peníze, aby to bylo dobře. V tom je to dilema a zároveň se zde rozhoduje, zda ten produkt bude dobrý nebo ne. Třeba knížka by se líp prodávala, kdyby v ní byly fotky. Nakladatel by navíc nemusel platit ilustrátora, ale já nechci zasahovat těm lidem do soukromí a vystavovat jejich fotky. Stejně je to i s mými přednáškami. Taky bych je mohl neustále sdílet na Facebooku, aby tam chodilo více lidí, ale já to dělám třeba dvakrát za půl roku. Nakonec se tedy ukáže, kdo to dělá pro peníze a kdo ne. Většinou totiž ty dobré věci pro peníze dělat nejde. Protože aby byly dobré, je nutné jim obětovat nějaký finanční zisk.

Na závěr ti položím kvízovou otázku. Znáš Prezentiádu?

Projekt sleduji už několik let a přijde mi fakt prima. Myslím si, že je skvělé, když se někdo na základní nebo střední škole zlepšuje v kompetencích, které jednou využije ve svém profesním životě. Což osmdesát procent středoškolské látky vůbec není. Načíst díla světových klasiků, je věc dobrá do celého života, ať už budeš dělat cokoliv. Naučit se cizí jazyk, je skvělá věc, ať už budeš dělat cokoliv. A naučit se vystupovat před lidmi je taky důležité, protože každý z nás to jednou bude dělat. A přijde mi dobré, že lidé jsou ochotní se ubírat tímto směrem a obětovat svůj čas vzdělání. Protože by to nemělo být tak, že si říkám, ať už jsou tři, ať už skončí škola. Ale je to o tom, že člověk se snaží zdokonalovat a dělá proto určité kroky. Takže se přihlásí na Prezentiádu, chodí na olympiády z předmětů, které ho zajímají. Pokud dělám něco z vlastního přesvědčení, a ne z donucení, tak se mi informace ukládají daleko líp. Podle mě budoucnost patří těm, kteří jsou ochotní zaměřit se na úzkou oblast. Když si člověk vybere jakýkoliv koníček a bude se v něm zlepšovat, a bude v něm nejlepší v republice, tak věřím, že se v něm uživí. Může to být sbírání známek, natáčení zvířat v lese nebo paragliding. A to jsem dal zrovna příklady lidí, které znám a živí se tím. Své povolání si člověk může zvolit podle sebe. Jen musí udělat takový ten krok do neznáma a neposlouchat svou mámu, která mu říká, že si máš udělat magistra z práv, protože se mu práva budou v životě hodit.

Ladislav Zibura se narodil v roce 1992 v Českých Budějovicích. Svá vysokoškolská léta prožil v Brně při studování Žurnalistiky a Hospodářské politiky, v Praze vystudoval Mediální studia. Jeho velkým koníčkem je cestování. O svých cestách, které absolvuje především pěšky, napsal už tři knihy. Své cesty přibližuje i divákům po celé republice svým vystoupením, které je na pomezí mezi cestovatelskou přednáškou a stand-up komedií.